Series: Graffiti

„Když mi Petr poprvé ukázal v ateliéru, čímže se to zabýval během prvních týdnů zuřící pandemie v dobrovolné karanténě kdesi uprostřed luk českomoravské vrchoviny, udeřilo mě do očí, nakolik mi z masivního dřeva vyřezané tvary asociují graffiti nasprejované na stěny vagonů newyorského metra za zlaté éry této subkultury. Na rozdíl od Petra jsem izolován v malém bytě ve středu Brna trávil nadmíru času s facebookovou komunitou „dokumenty o umění“, kde se objevovalo nepřeberné množství odkazů na filmy o počátcích graffiti, hiphopu, klubové scéně downtownu, Basquiatovi  nebo Keith Haringovi. Morfologii graffiti jsem měl tedy recentně vypálenou na sítnici jako nikdy předtím.  Tvarová analogie mezi obrysem oldschoolového graffiti a Petrovou „řezbou“ je z této perspektivy sice evidentní, ale současně natolik povrchní, že jsme jí tehdy dále nerozvíjeli. Znovu se nám však vynořila s odstupem několika týdnů a pravda několika společně vypitých lahví vína. Respektive jsem ji umanutě znovu a znovu nastoloval. Počátky osmdesátek v New Yorku a stejná doba v Tišnově u Brna, kam časově a topograficky spadají juvenilní Petrovy umělecké pokusy. Gangy mladistvých Afroameričanů a Portorikánců hledající svoji identitu v městské džungli, bez valné perspektivy uspět v majoritní společnosti. Kmeny „mániček“ míjející se totálně s hodnotami Husákovi normalizace. Tam honičky s policisty v depu metra, nulová tolerance „vandalismu“ politiky, tady brutálně rozháněné koncerty příslušníky Veřejné bezpečnosti, výslechy na StB, násilně vystěhované komunitní „baráky“. Všichni většinou autodidakti znovu tady i tam. Rané Petrovy malby pracují s repeticí motivu vyplňující formát plátna či dalších podkladů s podobným tribálním horrorem vacuí jako to v přibližně stejném okamžiku dělal za mořem Keith Haring. Na to mi Petr připomněl, že „společně“ vystavovali v Egon Schiele Centum v Českém Krumlově v roce 2007. Samozřejmě v případě amerického umělce posthumně. Přímou společenskou angažovanost, jak ji známe na Haringových malbách agitujících proti válce, apartheidu a pandemii AIDS, u Petra nenajdeme, co ale mají společného je způsob komunikace prostřednictvím znaků a symbolů. Petrovi je také blízká koncepce a strategie Haringova Pop Shopu, skrz který se jeho umění distribuované na tričkách, čepicích nebo plackách stalo dostupné každému. V podobném smyslu (ale pochopitelně zcela jiném měřítku) se Petrovi podařilo natolik „promořit“ prostředí vlnovkou, že se stala dokonce ironickou součástí výzdoby jedné brněnské hospody s dovětkem: „Kvíčala je všude, takže i tady“. Nepřekvapí, že pod ní Petr s oblibou sedává a hostí návštěvy Brna. Graffiti získalo v New Yorku rychle pozornost uměleckého trhu, který ho okamžitě začal jako novou komoditu tlačit z ulice do galerie. Stejný proces se reprízuje s časovou prodlevou na naší lokální scéně. Opakují se v zásadě stejná dilemata: transfer motivu ze zdi/vlaku na plátno nelze uskutečnit bez ztráty autenticity, kterou malbě dodávalo riziko a ulice, a naopak bere klid ateliéru a prostředí galerie. Asi proto bývalý graffiťaci (až na výjimky se vždy jednalo o „macho scénu“) experimentují s různými povrchy (jinými než plátno) nebo převádí do různých forem trojrozměrných objektů a struktur. V tomto momentu se z druhé strany potkávají s klasickými malíři, kterým již dlouho nestačí jen dvourozměrné a ortogonálně vymezené plátno a zkouší „přesahy“ všemi představitelnými směry, způsoby a materiály. Dobývání „rozšířených polí“ představuje pro malířství (a především výstavy obrazů) zpravidla velké oživení, ale také zpravidla jen dobrodružství, které rychle vyčerpají svůj potenciál. 

Takto vystavěná interpretační konstrukce snad vysvětluje apropriaci graffiti pro název Petrovy současné výstavy, minimálně odhaluje cestu, jak jsme k němu společně došli. Konečně Lucasův kultovní film „Americké graffiti“ není také ani trochu o sprejování.“

Ondřej Chrobák, 18. května 2020