2022, Božena, Eliška, Karolína, Magdalena a Teréza, Galerie Luxfer, Česká Skalice

„Božena, Eliška, Karolína, Magdalena a Teréza“

Teprve nedávno byl díky angloamerickým teoretičkám ustaven ženský ekvivalent pro francouzské označení „flâneur“, ženská varianta tedy zní „flâneuse“. Muže flâneura zrodilo velkoměsto devatenáctého století, rušné ulice Londýna a především pařížské bulváry. Poprvé se objevuje v povídce Muž davu E. A. Poe, ale za uvedení do kultury vděčí tato postava především Charlesi Baudelairovi. Následně tento velkoměstký fenomén sehrál klíčovou roli v teoriích Waltera Benjamina a inspiroval uměleckou praxi pařížských situacionistů. Definice flâneura je slovně poměrně těžko formulovatelná. Je to ten, který je součástí i pozorovatelem davu proudícího ulicí velkoměsta. Překládat slovo flâneur jako tulák, což nabízí běžné slovníky, je zavádějící, protože asociuje postavu spojenou více s venkovem, než s moderním velkoměstem. Teprve nedávno se v prostředí pražského rapu uvedlo do oběhu slovo zevlák, někdo, kdo zevluje, což je myslím konečně dobrý ekvivalent tohoto francouzského slova.

Zpátky ale k zevlujícím ženám. V rámci gender studies probíhá diskuze, zda se typ „ženy-flâneuse“ v devatenáctém století vůbec mohl „vyskytovat“, neboť veřejný prostor města byl „rodově“ ovládán muži. Některé badatelky ale upozorňují, že tehdejší veřejný prostor nebyl zdaleka tak homogenní, a že se v něm dají nález místa jako např. pláže, kavárny nebo obchodní domy, které ženám umožňovaly podobný autonomní způsob chování. Další zmiňují i konkrétní protagonistky, nejčastěji Virginii Woolf. Zde se již velkou oklikou dostáváme k samotnému jádru výstavy Petra Kvíčaly, v jejímž názvu je pětice ženských jmen, k nimž si každý dokáže doplnit příjmení klíčových literárních autorek z období národního obrození. Město Česká Skalice, kde dlouhodobě rozvíjí své aktivity Galerie Luxfer, je první asociací spojeno s jednou z nich, Boženou Němcovou. Prvním nápadem, mohu-li prozradit genezi konceptu výstavy, bylo vytvořit pro Luxfer objekt vycházející z tvaru náměstí Boženy Němcové v České Skalici. Koncept obrazů či obrazů-objektů vycházejících z půdorysů náměstí začal Petr Kvíčala rozvíjet před mnoha lety při „zevlování“ Barcelonou, kde si překresloval tvary těchto městských prostranství do skicáku. Jenže ouha. Rychlý pohled na google maps ukázal, že proti všem předpokladům se centrální skalické náměstí nejmenuje po Boženě Němcové. Spisovatelka zde má sice důležitou ulici, ale pouze ulici. Další hledání v aplikaci ukázalo, že najít v náměstí v centru města pojmenované po významné ženě, je takřka nemožné. A to nikoli pouze v Česku, ale globálně. Vynořila se tak nová otázka parafrázující slavný esej Lindy Nochlin: Proč neexistují žádná náměstí nazvaná po velkých umělkyních? Výsledky tázání jen ztvrzují, jak moc byl (a je) veřejný prostor okupován primárně muži, a to jak fyzicky tak také symbolicky.

Aby nedošlo předchozími odstavci k omylu, aktuální výstava neznamená „feministický obrat“ v tvorbě Petra Kvíčaly. Daleko více je ambivalentní hrou s významy, která připouští, jak aktuálně angažovaný, tak i rokokově galantní způsob čtení. Po formálním stránce pokračuje v systematickém průzkumu možností „geometrie od ruky“ a testovaní hranic současné malby. K tomu reaguje na místně specifický kontext. Zkrátka letní výstava.

Ondřej Chrobák