Exhibice:Easter statue, Smetana’s Creative Litomyšl, 2020

Mým záměrem bylo vytvořit v otevřeném prostoru asi sedm metrů vysokou pomalovanou věž – sochu. Líbila se mi představa, že ornament, jeho rytmizace a volné opakování, stejně jako opakování skladebného principu nepřesně nařezaných prkének a vztyčení do věže konvenují s principy oslavy jara. Tedy s opakováním, červenou barvou a ztopořením jako metafory  sebeplodivé věčné vitality, a zdánlivě paradoxně, i spirituality. Ornament svým opakováním i proměnami proměňuje časovou linearitu v cykličnost, v symboliku moře. 

Nechápu ornament jenom jako pouhou ozdobu, doplněk či nahodilý prvek libovolně připojený k nějakému celku. V případě mojí práce, ale i v historických dílech mnoha autorů, či v jiných kontextech nenaplňuje jen většinově obvyklou představu dekorace, ale stává se samotnou dominantou díla a navíc zpochybňuje tradiční myšlení, které jej v dualistických kategoriích centra a okraje nahlíží. Ornament zbržďuje vnímání celku strháváním pozornosti na detail, na dekorativní kvality i na jeho tušené obsahové významy. Pozoruhodná je tak jeho zřetelná ambivalence. Ornament bývá ztotožňován s povrchem či dokonce s povrchností až lživostí. Současně bývá ornament nahlížen jako nejskrytější, všeobecně nejnepřístupnější z povrchů. Naznačuje nedostupnou hloubku, svět skrytých významů či složitou spleť, jež nelze rozmotat. Je patrné, že tato základní dichotomie se neopírá jen o kritéria estetická, ale především o hodnoty duchovní, spirituální. 

Petr Kvíčala

2020